Zprávy

Macronmánie v EU a naděje na sjednocení.

Pondělí 8.5.2017 Články Blog

Po zvolení Macrona prezidentem Francie zaplavila Francii a Evropu vlna oddychu a optimismu. Proevropští politici napříč Evropou jsou z Macrona nadšení. Moc velkou radost asi nemají v Kremlu (jejich hackeři se tentokrát moc nepředvedli), v ústředí UKIP v Londýně a s gratulací váhal i Pražský hrad.

Do Elysejského paláce usedne dosud nejmladší prezident. Je plný elánu, optimismu a k tomuto pocitu strhává i ostatní. Francií a Evropou se šíří „macronmanie“. Macron je zajímavý a jistě výjimečný člověk - spolupracovník francouzského filosofa Paula Ricœura , bankéř, ministr, politik, který založil své „prezidentské“ hnutí ani ne před rokem. Jeho úspěch vzbuzuje velké očekávání, ale také otázky.  

Při pohledu zblízka zjistíme, že situace není až zas tak růžová. Extrémní pravice a populismus ve Francii prohrály bitvu, nikoli však válku. Le Penová a Front national (FN) získaly 34 % hlasů  - to je hodně, o 16 % více než její otec, zakladatel strany Jean-Marie Le Pen v druhém kole v  roce 2002. Je to největší historický úspěch FN.

Také je třeba vzít v potaz, že do volebních uren bylo vhozeno 12 % neplatných hlasů, což je rovněž rekordní počet. Znamená to, že Macron dostal fakticky něco kolem 60 % hlasů aktivních voličů, tedy cca 40 % Francouzů volilo buď Le Penovou, anebo nechtělo volit Macrona. Je to případ stoupenců klasické francouzské levice, nebo tradiční pravice. Znepokojivé v této souvislosti je, že 21 % lidí, kteří v 1. kole volili kandidáta Republikánů Françoise Fillona, v druhém kole dalo hlas Le Penové. Klasický model volební „hráze“ vůči extrémismu, který zafungoval v minulosti, se nyní nekonal.

Znamená to jediné - přes veškerý optimismus, který nedělní volba Macrona prezidentem vyvolala, je Francie rozdělená země, kde se populismu stále velmi daří. Tzv. třetí kolo voleb, tj. červnové parlamentní volby, ukáží, zda bude moci Macron skutečně efektivně vládnout. Pokud bude mít vládní většinu, tak se jeho silné prezidentské pravomoci propojí s vládním programem a bude moci realizovat, co si předsevzal. Pokud ale na základě výsledku voleb bude muset jmenovat vládu, která nebude „jeho“, čeká ho pět let problémů a přetahování se v rámci tzv. kohabitace. Tato situace nastala v období páté republiky již několikrát a většinou nevedla k ničemu dobrému.

Dá se očekávat, že za této konstelace by jen posilovala FN a Le Penová. Macron tedy bude muset působit jako prezident sjednotitel, který nebude společnost dále štěpit. Jeho nedělní projev, který pronesl hned po zvolení, naznačuje, že si toho je dobře vědom. Otázkou je, jestli s ním budou ochotny takto spolupracovat i tradiční strany.

Moji partneři v Evropské lidové straně (EPP) – Republikáni (Les Républicains) nejsou z Macrona nijak nadšení. Částečně stále cítí hořkost z porážky Fillona v prvním kole a moc si nepřipouští, že si za to jejich kandidát může sám. Kdyby nebylo jeho skandálu, nebo by za tuto stranu kandidoval např. Alain Juppé, asi by na Elysejský palác dosáhli. Podporuji jejich úsilí vyhrát parlamentní volby v červnu, ale zároveň je vyzývám - a budu tak činit i na půdě Evropského parlamentu, aby se pokusili s Macronem vytvořit vládní většinu formou spolupráce. Mnoho z nich nyní čelí pokušení spojit se v různých volebních okrscích s FN a využít jejich protestního potenciálu, ale to je cesta do pekel.

Pokud jde o Evropskou unii, můžeme od Macrona očekávat restart. Macron je nejvíce proevropský politik Francie za posledních 20 let, minimálně od dob Jacquesa Delorse a prezidenta Mitterranda. Bylo od něj velmi odvážné, že ve všeobecně euroskeptické náladě se otevřeně postavil za společnou Evropu a za její další postupnou integraci. Otázkou je, co na to Česká republika. Budeme ochotni se účastnit Macronova integračního elánu? I přes mnoho otazníků, je potřeba ocenit odvahu a otevřenost nového francouzského prezidenta. Doufám, že jeho gesto otevřené náruče, které vypadá sympaticky, nebude jen prázdným gestem, ale že dokáže naplnit očekávání na sjednocení Francie i Evropy. 

 



Sdílet zprávu