Doma v Evropě
Neděle 28. 5. 2017, Michaela Šojdrová
Praha, 28. května 2017
Sestry a bratři,
vystupuji před vámi na tomto sjezdu již podruhé. Tentokrát budu hovořit o svých zkušenostech za tři roky svého působení v Evropském parlamentu. Nechci zde vyjmenovávat své úspěchy a úspěchy svých kolegů, přestože si myslím, že máme být na co hrdí.
Ráda bych se dotkla mnohem zásadnější věci, která má bytostný význam pro naši zemi. Evropská unie je v krizi – a to největší ve své historii. Je to krize důvěry občanů, krize identity, jejího směřování, dezintegrace v podobě brexitu. I my máme nejednu výhradu vůči její současné podobě a fungování. Ale naše budoucnost leží v Evropské unii. To každý z nás v hloubi duše ví a cítí. Unie má velké problémy a my jí musíme pomoci. Když bych parafrázovala prezidenta Kennedyho (který by se mimochodem v pondělí dožil sta let), tak řeknu: „Neptejme se, co může Evropa udělat pro nás, ale co my můžeme udělat pro Evropu?“
Jsem vaší europoslankyní, abych byla spojníkem mezi našimi voliči a Evropskou unií, potažmo Bruselem. Každý týden sedám do vlaku z Kroměříže do Prahy, potom do letadla směr Brusel či Štrasburk a potom to samé zpět – právě abych vytvářela spojení a mosty mezi Českou republikou a Bruselem. To není klišé, je to obrovsky důležitý a zásadní úkol, protože zmíněná krize je o komunikaci. EU je úžasný projekt, ale lidé mu přestávají rozumět a přestávají mu věřit. Bruselští politici a úředníci zase nerozumí lidem a jejich potřebám a myšlenkám. Proto jsme tam my, abychom nastavili zrcadlo a začali lépe komunikovat
70 let míru, které evropská jednota přinesla, bereme jako samozřejmost, ale v historii Evropy nikdy tak dlouhé období bez válek nebylo. To je základní hodnota, které si musíme vážit. Hodnota míru je velká, to mohou potvrdit ti, kteří zažili válku, ale těch ubývá.
Dnešní EU ale v mnoha směrech selhává a zaměřuje se na zbytečnosti. I to je moje zkušenost. Velké důležité věci, jako jsou obrana, bezpečnost, terorismus, řeší se zpožděním a nedostatečně. Příkladem je migrační krize. Ta hodně otřásla důvěrou lidí v užitečnost Evropy. Ale není pravda, že se nic neděje. EU se celkem zmobilizovala a přijala v této oblasti řadu opatření, jak vidíte za mnou.
Je pravda, že kvóty na uprchlíky nefungují, v tom jsme se nemýlili. Ale nemůžeme dávat rovnítko mezi uprchlíky a teroristy. Taková prohlášení mě zvedají ze židle. Staví nás totiž do role těch, co nechtějí pomáhat. A to není pravda. My chceme pomáhat, například těm, kteří prokazatelně nepředstavují žádné bezpečností riziko. Naopak jsou malé, nevinné, bezbranné. Sama chci konkrétně pomoci dětem ze Sýrie, které jsou v Evropě bez doprovodu rodičů. Ty jsou nejzranitelnější.
Projekt pomoci iráckým křesťanům byl konkrétním gestem naší solidarity a přes negativní mediální kampaň je to nakonec příběh s dobrým koncem. Třetina jich sice odjela do Německa, třetina se vrátila do Iráku, ale třetina jich také zůstala u nás a daří se jim velmi dobře. Dokonce se jeden z nich bude brzy ženit s Češkou. To je naše zkušenost.
Taková konkrétní gesta solidarity odpovídají tomu, v co věří naše strana a co je také myšlenkou solidární Evropy. Naše země patří do Evropy, kulturně, nábožensky. Máme potenciál být hnací silou a výrazně přispět k rozvoji EU. Nejlépe se nám to realizuje uvnitř politické skupiny, která sdílí naše hodnoty. Je to nejvýznamnější evropská politická síla – Evropská lidová strana.
Teď chci mluvit o tom, co je mi nebližší jako političce i člověku – je to rodina. Pro některé jsem možná příliš konzervativní, pro jiné možná feministka, ale především jsem vždy podporovala rodinu, mateřství a rodičovství. To je moje politika a priorita i v Evropském parlamentu.
Evropa a Česká republika vymírají. Na vině je nedostatečné společenské a finanční ocenění rodičovství a mateřství. Matky v Evropě jsou finančně bity za to, že vychovávaly děti a nedělaly kariéru. I tento graf dokládá, že čím více má žena dětí, tím nižší má důchod. A to platí pro Českou republiku a ostatní země EU. Ideál zaměstnané ženy přinášející ekonomický růst potlačil ideál mateřství. Já se snažím toto napravit. Pracujeme na tom s komisařskou Jourovou a slavíme první úspěchy, jak ukazuje třeba nedávno přijatý balíček Komise na slaďování pracovního a rodinného života.
Dovolte mi takovou malou vsuvku – v naší zemi kdysi vládla jedna žena, která uměla dokonale sladit rodinu a politickou kariéru. Byla to „matka Evropy“, císařovna Marie Terezie se svými 16 dětmi. Jeden náš spolustraník mi navrhl, abychom ji dávali jako příklad úspěšné ženy, matky a političky, neboť tato žena byla obrovsky pracovitá, řešila válečné konflikty, zavedla povinnou školní docházku, a další potřebné věci.
Ráda bych se ale v závěru vrátila k myšlence společné Evropy. Myšlenka evropského sbližování tu je hodně dlouho – od Karla Velikého, přes Jiřího z Poděbrad, ale konkrétní podobu jí dali až otcové zakladatelé po druhé světové válce. Jako křesťané a křesťansko-demokratičtí politici bychom si měli stále připomínat, že evropská integrace stojí právě na našich hodnotách. Zakladatelé jednotné Evropy jako Robert Schuman či Konrad Adenauer a další byli křesťané. My křesťané máme Evropu v genech, máme ji v krvi. Naše děti ale na opakování dějin moc nevěří a nerozumějí našim obavám o svobodu a mír – nerozumějí nám. Fotky otců zakladatelů působí jako vzdálená historie, která je neoslovuje. Pokud je chceme pro Evropu nadchnout, musejí ji zažít a najít si v ní své vlastní místo, své přátele, pochopit smysl společné Evropy.
Musíme ji poznávat – využívat společného bohatství. Můžeme také pro ni mnoho společně udělat. Naše děti mohou vyjíždět jako dobrovolníci, učni, studenti, učitelé. Mohou společně pracovat a pomáhat. Je mnoho o co se můžeme společně dělit. A hlavně předejme tuto zkušenost našim dětem jako naše společné bohatství – nerozdělenou.
Děkuji Vám za důvěru – za podporu, mějme rádi naši zemi i naši společnou Evropu a zdař Bůh!
Dokumenty:
Prezentace na sjezd KDU-ČSL 2017
