Minisérie Děti války – Ukrajina
Pátek 5. 5. 2023,
Sociálně-právní ochraně dětí se věnuji od začátku své politické kariéry. Teď chci co nejvíce pomoci těm dětem, které byly uneseny a deportovány z Ukrajiny, aby se mohly vrátily zpátky domů. Čím dříve válka skončí, tím dříve budou mít zase normální život. Do té doby jim musíme aktivně pomáhat jak jen to jde. Právě o pomoci ukrajinským dětem jsem mluvila v prvním díle minisérie Děti války.
Od začátku války bylo podle oficiálních údajů do Ruska deportováno 19 393 ukrajinských dětí. Ve skutečnosti je toto číslo pravděpodobně ještě mnohem větší. Navrátit se zatím povedlo pouze 364 dětí. Kdy začaly první transporty ukrajinských dětí a proč je Rusové vůbec deportují? Pod jakou záminkou je z Ukrajiny odvádějí? A proč některé rodiny posílají děti do Ruska dobrovolně? O tom i mnohém dalším jsme si povídali v prvním díle krátké audiosérie Děti války. Poslechnout si ho můžete přímo zde na webu!
Pokud radši čtete, než posloucháte, níže najdete přepis celého rozhovoru.
V poslední době by se dalo říct, že válečná Ukrajina je jednou z nejpopulárnějších destinací evropských politiků. Proč je důležité tam jezdit?
Evropská unie velmi pomáhá Ukrajině ubránit se ruské přesile a ruské agresi. Myslím, že je správné, že ti, kteří rozhodují o pomoci – a to jsou i poslanci Evropského parlamentu, komisaři a předsedové vlád, včetně našeho prezidenta – jedou na Ukrajinu, aby se podívali, jak Ukrajina situaci zvládá a co skutečně potřebuje. Byl to jeden z hlavních cílů mé cesty – zjistit, jestli naše pomoc a naše finanční prostředky jsou správně cílené, jestli dobře rozumíme situaci a jestli se naše pomoc skutečně stýká s očekáváními Ukrajinců.
Jaké byly tvoje očekávání, když jsi odjížděla na Ukrajinu, a jak se tyto očekávání lišily od reality?
Měla jsem určitou obavu a strach z toho, že jedu do země, která je pod ruskou agresí. Nebyla jsem si jistá tím, jak budou Ukrajinci přijímat mou návštěvu a co ode mě budou chtít. Věděla jsem, co já chci – měla jsem připravený program a věděli jsme, s kým se budeme setkávat. Nicméně nevěděla jsem, jaký je jejich každodenní život a jak vnímají nás.
Jaké nebezpečí hrozí dětem a rodičům na Ukrajině kromě smrtelných vojenských útoků?
Rozděluji to na děti, které žijí na Ukrajině a jsou buď vnitřně přesídlené, tedy přesunuty z východu na západ a nějakým způsobem integrované do nových domovů, nebo na děti, které odešly do zemí EU, kde se velmi dobře integrují do evropské společnosti. Dále jsou tu děti, které byly násilně odvlečeny do Ruska, a Ukrajina se snaží je dostat zpět. Tyto informace jsem již měla, když jsem na Ukrajinu jela, ale chtěla jsem se přesvědčit o realitě a aspoň se setkat s některými z těch dětí, které se možná vrátily.
Kdy začaly první transporty ukrajinských dětí a proč Rusové deportují ukrajinské děti?
Víme to docela přesně. Vlastně to začalo hned po začátku války. Na východní Ukrajině byl chaos a Ukrajina se soustředila na obranu kolem Kyjeva. Rusové toho využili a okamžitě začali deportovat děti z okupovaných území do Ruska. Víme, že to bylo cílené už z toho, že Putin v dubnu nechal schválit své dekrety, kterými zjednodušoval adopci těchto dětí. To byl otevřený signál. Přicházejí k nám děti z Ukrajiny, které chceme adoptovat, chceme, aby to byli Rusové. Rusové těm dětem vymývali mozky a říkali jim, že jejich rodiče už je nečekají, že Ukrajina už nebude existovat, že se musí začlenit do ruské společnosti.
Pod jakou záminkou Rusové odvádějí děti z Ukrajiny? Jaké jsou důvody a proč některé rodiny posílají děti dobrovolně do Ruska?
Pokud se týká dětí, které jsou deportovány do Ruska, řekněme násilně bez rodičů, aniž by byli sirotci, nebo aniž by s tím ty děti souhlasily, tak víme, že to číslo je zhruba 16 až 19 tisíc. Rusové prostě chtějí získat ukrajinské děti pro sebe, zvláště když jsou to děti, které třeba přišly o rodiče nebo jsou v nějakých dětských domovech, tak tam se jim to daří poměrně snadno.
Jaké jsou svědectví děti, kterým se podařilo zachránit, a vrátit se na Ukrajinu. Potkala jsi některé z nich?
To byl můj cíl – potkat konkrétně děti, které se vrátily, aby mi to mohly potvrdit a aby mi podaly nějaké svědectví. Díky neziskové organizaci, která mapuje a monitoruje výskyt těchto dětí, jsem se s nimi mohla setkat v městě Chmelnickém.
Jmenují se Ivan a Maxim. Mají 16 let a pocházejí z Mariupolu. Setkala i s jejich ředitelem školy, který je zároveň jejich zákonný zástupce, protože jejich rodiče byli zbaveni rodičovských práv.
Během března byl Mariupol neustále pod ruskou palbou, takže se nemohli učit a byli neustále v krytu. Ukazovali nám fotky ostřelovaného divadla, kde nikdo kromě civilistů nikdo nebyl a kde na ně stříleli. Bylo vidět, jak silně na to vzpomínají.
Ještě jsi zmínila příběh jejich kamaráda, který je teď v Rusku v prominentní rodině. Můžeš o tom něco říct?
Ano, je to přesně tak. Věděli jsme o tom, že ruská zmocněnkyně pro práva dětí, Maria Lvova Belova, se na facebooku chlubila tím, že si adoptovala ukrajinské děti. Mezi nimi byl i Filip. Shodou okolností Ivan a Maxim se zmínili o tom, že s ním jsou v kontaktu. Jejich kamarád Filip je jedním ze dvou dětí, které si zmocněnkyně Lvova Belova adoptovala. Ptala jsem se jich, co o tom vědí. Píšou mu třeba k svátku a k narozeninám, ale nedostávají od něj žádné přesnější informace. Jsou však přesvědčeni o tom, že tam nešel dobrovolně.
Když už se bavíme o tomto případu, můžeš vysvětlit, co jsou to násilné adopce?
Mezinárodní právo týkající se adopce dětí je poměrně složité. Na prvním místě by měl být zájem dítěte a děti by měly být ponechány tam, kde mají nějaké příbuzné a kde mají nějaké vazby. Především pokud mají ukrajinskou národnost a občanství, tak samozřejmě by měly zůstat na Ukrajině.
To, že hovoříme o násilných adopcích, znamená, že děti jsou odvlečeny do Ruska, jsou tam nějakým způsobem rusifikovány a manipulovány. Přece jenom jsou to nezletilé děti. Rusové se snaží je přesvědčit. Ať už je přesvědčí nebo ne, tak co těm dětem zbývá, prostě jsou někde daleko bez rodičů a bez příbuzných, a nějakým způsobem se snaží přežít. Proto se postupně podvolují ruskému integračnímu systému. Je pravda, že řada těchto dětí zůstává v kontaktu s ukrajinskými přáteli, třeba telefonicky, a řada z nich se nepodvolí. Takže jsou případy kdy se daří je dostat zpět na Ukrajinu.
Byla vytvořena mezinárodní koalice, která má přivést domů děti, které byly odvlečeny na Ukrajinu. Kdo jsou její členové a jaká je úspěšnost této koalice? Kolik ukrajinských dětí se již podařilo navrátit a jak bude tento proces fungovat?
Tak to byl vlastně i můj cíl, proč jsem toto téma vznesla v Evropském parlamentu. Protože by bylo jasné, že abychom s tím něco udělali, musí to být mezinárodní snaha, nejenom evropská, ale i síly OSN a Mezinárodního červeného kříže. Ujala se toho i předsedkyně Komise Ursula von der Leyen, která se spojila s polským premiérem Morawieckým. Víme, že Evropská unie vyvíjí aktivity právě na pomoc těm dětem, které byly odvlečeny na Ukrajinu.
Co bys chtěla vzkázat lidem, které jsi na Ukrajině potkala? Jaké je poselství Ukrajiny pro nás?
Po téměř osmi letech jsem se opět vrátila na Ukrajinu a byla jsem ohromena změnami, které se tam udály, a to i přesto, že se země stále nachází ve válce. Pro mě bylo nejpodstatnější vidět obrovskou odhodlanost Ukrajinců bojovat za svobodu a nedopustit si ji vzít. Tento postoj bych ráda přenesla i do České republiky a Evropského parlamentu. Ukrajinci mě prosili, abych poděkovala Evropanům za obrovskou pomoc, kterou jim poskytli, a jsou si toho vědomi.
Na druhé straně cítím únavu z podpory Ukrajině u nás. Lidé pociťují ekonomické dopady války. Někteří si myslí, že jsme už pomáhali příliš, ale to není pravda. Ukrajina stále trpí pod režimem prezidenta Putina a to nejen kvůli dětem, které byly uneseny z Ukrajiny do Ruska. Ukrajinské děti přicházejí o vzdělání a krásné dětství, které by si zasloužily. Tisíce dětí přicházejí o tatínky. Denně přibývajícími hroby padlých mužů. Jejich osud nebude marný, pokud Ukrajina zvítězí. To je pro Ukrajince jediná naděje. Ukrajina musí vyhrát.
