Norskému systému nechybí jen kontrola úředníků, ale hlavně zdravý rozum

Čtvrtek 19. 3. 2015,

Na téma odebrání dětí české matce norskými úřady bylo již publikováno mnoho článků a kauza již téměř zevšedněla. Po více než třech měsících čekání jsem v únoru obdržela odpověď norského ministerstva pro děti, rovnost a sociální inkluzi na dopis, ve kterém jsem na ministryni Solveig Horne ve věci apelovala. Reakce jejích náměstků ve mně nicméně vyvolala více otázek než odpovědí, a proto jsem písemně interpelovala Vysokou představitelku EU a čekám na odpověď. Rozeberme však nyní argumentaci norských úřadů podrobněji:

Zdroj: Aftenposten.no

Zdroj: Aftenposten.no

V dopise se ministerstvo odvolává na „Child Welfare Act“, tedy Zákon o blahu dítěte. Ten je nicméně psán velmi obecně a nechává velký prostor pro uvážení správních orgánů. Což by nebylo nic špatného, pokud by úřady skutečně vedly své kroky k blahu dítěte, a také zachování rodinných vazeb v případech, kdy je to alespoň trochu možné. Bohužel je vidět, že se z norských úřadů tyto zásady nejspíše vytratily, neboť není možné si jinak vysvětlit případ, kdy zákon dává mnohé možnosti náprav, a úřady zvolí rovnou tu pro děti i rodiče nejzásadnější – odebrání dětí a jejich svěření pěstounům, tedy naprosto cizím lidem.

Přitom norský zákon nabízí mnohé způsoby, jak se pokusit dosáhnout nápravy: vytvoření individuálního plánu pro děti, rodinné konzultace, zapojení neziskových organizací věnujících se dětem do případu a další možnosti. Nesmí k nim ovšem chybět vůle jako ve známém případě odebraných českých dětí.

Norské ministerstvo pro děti v odpovědi také uvádí, že ani ministerstvo, ani krajský guvernér nemohou nijak zasahovat do jednotlivých případů dětí. Je sice správné, že jen z důvodu nadřazeného postavení nelze měnit individuální rozhodnutí na základě libovůle shora, je ale třeba, aby byly správní orgány (v našem případě orgán pro sociálně-právní ochranu nezletilých dětí Barnevernet) bedlivě a systematicky kontrolovány. Vždy musí existovat rychlá a účinná možnost přezkumu od vyšší instance či nezávislé moci. Jak jinak lze odhalit a případně potrestat profesní pochybení, která se mohou stát i v sebedokonalejším systému?

Ministerstvo mě dále v dopise ujišťuje, že dodržuje jak mezinárodní Úmluvu o právech dítěte, tak aplikuje norský Zákon o blahu dítěte, který je v souladu s Úmluvou. S tímto tvrzením ovšem nelze souhlasit. Jak si jinak vykládat to, že se ministerstvo ohání nejlepším zájmem dítěte, ale při první možné příležitosti děti nejenom odebere, ale navíc i rozdělí sourozence do různých pěstounských rodin? Podle článku 5 mezinárodní Úmluvy o právech dítěte a vysvětlujícího komentáře UNICEF je jasně dáno pravidlo, že státy by měly rodiny chránit a pomáhat s naplňováním jejich základní role jako vychovatelů dětí.

Proč toto zcela základní pravidlo demokratických společností norské orgány neberou v potaz, nad tím mi stále zůstává rozum stát.


Chcete vědět aktuality z mého působení v Evropském parlamentu i v Česku?

Facebook
Twitter
Instagram
Poslanecký klub ELS
Evropský parlament
KDU-ČSL

Michaela Šojdrová, © 2021 · Všechna práva vyhrazena | Ochrana osobních údajů | RSS kanál

Hexadesign