Svoboda je krásná, ale i křehká

Neděle 17. 11. 2019, Michaela Šojdrová

Dnes  slaví Česká republika 30. výročí získání svobody. Jaké možnosti se tím před námi otevřely?

Každý z nás vnímá 17. listopad jinak. Záleží na tom, jak kdo zažil socialistické Československo a diktaturu komunistické strany. Nejde jen o to, jak dlouho kdo v tom režimu žil, ale jak si kdo z nás uvědomoval postupné propadání do područí sovětské moci, marx-leninského materialismu a lži. Ideálem, k němuž nás vychovávali straničtí ideologové, byl člověk poslušně plnící cíle komunistické strany, a proto musel být patřičně „vzdělán“.

Jediný povinný cizí jazyk na základní škole byla ruština, z níž jsme museli všichni povinně maturovat. Předpokladem studia na vysoké škole byl tzv. kádrový posudek školy, který rozhodl o tom, zda a co jsme mohli jít studovat. A pokud kádrový profil obsahoval informace o  tom, že jste nebyl členem SSM, že vaši rodiče nebyli členy KSČ, nebo dokonce vystoupili po roce 1968 ze strany či odmítali volit jednotnou kandidátku Národní fronty anebo že navštěvujete mše svaté, byl to zásadní problém.

 

Komunisté mnohem více než odborné znalosti hlídali a  hodnotili stav naší mysli a naše přesvědčení. Vůbec nevadilo, že kromě ruštiny nebudeme dobře umět jiný cizí jazyk, že zaostáváme v  humanitních oborech, v  přírodních vědách a  v  technologickém vývoji. Důležité bylo, zda jsme rezignovali na vlastní názor a přesvědčení, zda jsme se podvolili komunistické ideologii, nebo ne.

Zatímco školství bylo v  postavení služky, nástroje k  formování socialistického člověka, byla církev určena k postupné likvidaci. Komunismus viděl v církvích nepřítele, který v člověku posiluje touhu po svobodě a pravdě. Jenže o tom, co je pravda a kolik svobody smíme mít, mohla přece rozhodovat jen komunistická strana! Církve a občanská společnost byly proto pozorně hlídány, aby nevybočily. Věřit v Boha mohli jen hlupáci a blázni, vždyť jeho existenci nikdo vědecky nedokázal! Pro nás věřící to byla ale právě víra, která nám pomáhala překonat toto ponížení a čekat, až „vláda věcí tvých k tobě se zase navrátí“.

Nečekali jsme se založenýma rukama. Podepisovali jsme petice, množili zakázané tiskoviny, četli a poslouchali zakázané autory, byla zde Charta 77, Augustin Navrátil, Václav Havel, Marta Kubišová, Karel Kryl… a desítky dalších, kteří v nás rozžíhali jiskry naděje. Nám věřícím byli příkladem věrní a odvážní kněží, kteří nás křtili i oddávali a povzbuzovali k životu v pravdě a v následování Krista. Pro tuto pravdu a vnitřní svobodu jsme byli ochotni přinášet oběti. Mnozí zaplatili zdravím, zákazem výkonu povolání, omezením kariéry, studia, ba dokonce životem.

Když tisíce poutníků slavily 12. listopadu 1989 v Římě svatořečení Anežky České, byla to duchovní příprava na to, co následovalo v dal

ších listopadových dnech. Je důležité vědět, že v té době praskaly řetězy v celé východní Evropě a Jan Pavel II. nám byl velkou oporou.

17. listopad 1989 je pro někoho revolučním převratem, pro jiného zázrakem, pro mne obojím. Oběti, práce a  modlitby tisíců lidí se proměnily v energii, která se nedala zastavit. Lidé věřící i nevěřící, lidé všech profesí, a  především lidé dobré vůle chtěli svobodně vydechnout a  přestat sloužit komunistické vrchnosti. Cestu ke svobodě nám na Národní třídě ukázali studenti, protože se nebáli. Dodnes jsou univerzity místem, kde se rodí důležité iniciativy – má to svůj důvod, neboť vzdělání a svoboda k sobě patří.

Stejně tak jsou církve i dnes místem, kde se ve skrytu rodí zásadní změny, totiž změny lidských srdcí. Paradoxně to ovšem dnes nemají křesťané vůbec snazší než před třiceti lety, kdy církve byly místem odporu proti společnému nepříteli, který byl jasný. Dnes můžeme svobodně vyznávat svou víru, studovat i dělat, co nás baví, můžeme volit, koho chceme, a cestovat, kam chceme. A přesto nejsme spokojeni a hledáme viníky. Žijeme ve svobodném a zároveň nedokonalém světě, který je takový, jaký si ho uděláme.

Když mi bylo 25 let, snila jsem o svobodě. Dnes už vím, jak chutná, že je krásná i křehká. Letošní 30. výročí budu slavit s radostí a vděčností za odvahu studentů, za ochranu a pomoc naší svaté Anežky České, za to, že jsem mohla v roce 1998 jako poslankyně zvolit Václava Havla prezidentem České republiky. Budu slavit s nadějí, že ve svobodné společnosti Pravda a Láska zase jednou zvítězí.


Chcete vědět aktuality z mého působení v Evropském parlamentu i v Česku?

Poslanecký klub ELS
Evropský parlament
KDU-ČSL

Michaela Šojdrová, © 2024 · Všechna práva vyhrazena | Ochrana osobních údajů | RSS kanál | Změnit nastavení cookies

Hexadesign